Pojem a význam povinné mlčenlivosti ve zdravotnictví

Následující text je úryvkem z diplomové práce autorky webu - máte-li zájem přečíst si celý její text, neváhejte mi napsat. Budu se těšit.

Institut povinné mlčenlivosti má v českém právním řádu celou řadu ustanovení, která jej zakotvují v různých druzích právních vztahů. Setkáme se s ním například v oblasti práva sociálního zabezpečení, pracovně-právních vztazích, při daňovém řízení, v zákoně o bankách, v předpisech o státní kontrole a státní statistické službě nebo v předpisech o advokacii. Český právní řád však chrání například i zpovědní tajemství a další instituty.

            Obecně můžeme institut mlčenlivosti charakterizovat jako jeden ze základních instrumentů ochrany občanů před neoprávněným použitím informací, které se jich dotýkají. Podstatou tohoto institutu je povinnost fyzické osoby zachovávat při soukromém i úředním styku taková pravidla jednání, která zaručí ochranu konkrétních informací a údajů o občanech, jimiž taková fyzická osoba disponuje.[1] Jedním ze základních atributů povinné mlčenlivosti je tedy fakt, že zakládá odpovědnost fyzické osoby (o připravované úpravě odpovědnosti zdravotnických zařízení, jakožto právnických osob, viz kapitola číslo 7 - aktuální otázky a úvahy de lege ferenda). Není přitom rozhodující, zda chráněné informace fyzická osoba nabyla při výkonu své funkce nebo v rámci úřední kompetence, nebo jiným způsobem. Je tedy zřejmé, že institut povinné mlčenlivosti dalece přesahuje výkon pracovních kompetencí, v jejichž souvislosti došlo k získání informací chráněných povinnou mlčenlivostí. Povinnou mlčenlivost je třeba dodržovat i v soukromém životě mimo pracoviště, i v případě skončení pracovního poměru. Institut povinné mlčenlivosti má tedy dva atributy - osobní a věcný rozsah. Osobním rozsahem rozumíme okruh subjektů mlčenlivostí vázaných. Tento rozsah by měla jednoznačně určovat příslušná právní norma. Věcným rozsahem rozumíme určení okruhu informací, které jsou institutem povinné mlčenlivosti chráněny. Také ten by měla právní norma, pokud možno co nejkonkrétněji, definovat.

            V oblasti zdravotnického práva patří institut povinné mlčenlivosti mezi základní pojmy. V praxi je často spojován nebo zaměňován s výrazem "lékařské tajemství". O vazbě těchto dvou pojmů - tajemství a povinnost mlčenlivosti - již bylo na teoretické rovině vedeno mnoho dohad. Obecně lze souhlasit s odborným názorem JUDr. Aleše Brejchy, že si jsou oba pojmy velmi blízké, nejsou ale identické ani zaměnitelné. Zatímco pojem tajemství má spíše rovinu veřejnoprávní, inkorporuje v sobě státní zájem na ochraně určité informace, pojem povinná mlčenlivost směřuje spíše k ochraně konkrétních zájmů fyzické nebo právnické osoby s cílem chránit tento subjekt před neoprávněným nakládáním s určitými informacemi. Má tedy spíše rozměr soukromoprávní.[2] V případě zdravotnického práva se ale oba aspekty prolínají - na ochraně informací získaných při výkonu povolání zdravotnického existuje jak zájem obecný, tak i individuální. Lékařské tajemství není jen pojmem právním, ale též etickým. Rozumí se jím v širším slova smyslu povinnost zdravotnického pracovníka zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděl při výkonu svého povolání.[3]

            Primárním účelem povinné mlčenlivosti ve zdravotnictví je především nastolení vzájemné důvěry ve vztahu mezi zdravotnickým pracovníkem a pacientem.[4] S tím souvisí další aspekt - snaha ochránit pacienta před neoprávněným zásahem do soukromí a nedotknutelnosti jeho osoby, jakož i lidské důstojnosti, osobní cti, pověsti a jména. Při ochraně soukromí nelze opominout také nutnost zabránění diskriminace osoby pacienta pro jeho sociální, národnostní či etnickou příslušnost, popřípadě pro jiné důvody - politické či náboženské vyznání, sexuální orientaci nebo eventuálně též pro zdravotní stav samotný.

1.1 Exkurz do pojetí problematiky vybraných zahraničních oblastí

Pro přiblížení institutu povinné mlčenlivosti považuji za názorné zmínit ve zkratce pojetí této problematiky ve vybraných oblastech kontinentálního právního systému. Zabývat se problematikou anglo-amerického práva nemá pro účely této práce valný význam, neboť zde je tato oblast pojímána zejména kazuisticky, navíc například ve Spojených státech amerických také značně nejednotně.

Z našeho pohledu je zajímavé například pojetí francouzské, kdy tamní propracovaný právní řád lze považovat za kolébku celého kontinentálního právního systému. Ve Francii najdeme problematiku povinné mlčenlivosti ve zdravotnictví vlastně jen ve dvou právních předpisech - v trestním zákoně a zákoně o veřejném zdraví. Je tedy přehlednější než je tomu u nás. Pojetí odpovědnosti je ale velmi podobné - hrozí zde sankce nejen trestní, ale též občanskoprávní či disciplinární.[5] Z hlediska práva trestního je zajímavé přesné vyčíslení peněžitého trestu v případě porušení povinné mlčenlivosti na 15 000 euro, tedy zhruba 375 000 Kč. Ve francouzském pojetí jsou také daleko striktněji vymezeny výjimky z povinné mlčenlivosti - zejména při ochraně veřejného pořádku, nezletilých a zemřelých pacientů a při klinickém výzkumu. Je zde též upravena povinná mlčenlivost vůči příbuzným, a to tak, že je možné rodině a důvěryhodným osobám (!) sdělit informace o zdravotním stavu pacienta v rozsahu nutném k tomu, aby tyto mohly poskytnout nemocnému bezprostřední podporu, nehrozí-li zde střet zájmů.

Jako zajímavé se mi jeví ještě srovnání našeho pojetí povinné mlčenlivosti s právním řádem slovenským. Zde totiž došlo k 1. lednu 2005 k nové, a lze říci komplexní, úpravě medicínského práva zákonem "o zdravotnej starostlivosti". Tento zákon reaguje především na praktické problémy, vyvstalé v posledních letech. Tento zákon například, dle mého názoru, zakotvuje podmínky přístupu ke zdravotnické dokumentaci přesněji než je tomu u nás. Pacient má právo na nahlížení do své zdravotnické dokumentace a pořizování kopií. Výjimku představuje případ psychiatricky nemocných, kde je možné v zájmu pacienta toto právo omezit. Tato výjimka je prolomitelná soudní cestou. Po smrti pacienta mají právo nahlédnout do zdravotnické dokumentace příbuzní a výslovně zákonem oprávněné osoby. Ve zbytku je problematika povinné mlčenlivosti upravena podobně jako v České republice, je ale díky novému komplexnímu zákonu o zdravotní péči přehlednější, a není roztříštěna do různých právních předpisů tak, jak je tomu aktuálně u nás.

Obecně lze shrnout, že v kontinentálním právním systému má většina zemí upravenu problematiku povinné mlčenlivosti ve zdravotnictví v příslušných právních normách, a to poměrně striktně a rigidně. Z toho mohou plynout některé právní problémy v aplikační praxi, ale zároveň je zde zajištěna jistota pacienta, že bude šetřeno jeho základního práva na ochranu informací.