Subjekty povinné mlčenlivost ve zdravotnictví

Následující text je úryvek z diplomové práce autorky webu - máte-li chuť si přečíst celý její text, neváhejte mi napsat.
 

Subjekty povinné mlčenlivosti je nutno chápat jako poměrně široký právní pojem. Z definice subjektu podle teorie práva vyplývá, že sem musíme zařadit všechny fyzické i právnické osoby, na něž se vztahují práva a povinnosti plynoucí z daného institutu, v našem případě tedy povinné mlčenlivosti. Z této definice tedy vyplývá, že do kategorie subjektů povinné mlčenlivosti musíme zařadit jak adresáty z řad zdravotnických pracovníků, na které se vztahují především povinnosti plynoucí z tohoto právního vztahu, tak i pacienty, kteří čerpají naopak především práva. Úkolem této kapitoly je tedy konkretizovat příslušníky těchto jednotlivých skupin včetně rozsahu jejich práv a povinností.

V této věci je třeba zmínit jakýsi rozpor mezi právní teorií a medicínskou praxí - z teoretického pohledu je povinná mlčenlivost součástí soukromoprávního vztahu mezi zdravotníkem a pacientem, v němž z právně formálního hlediska neexistuje prvek nadřízenosti a podřízenosti.[1] Praxe ale naráží na několik faktorů, které naznačenou právní rovnost zpochybňují. V prvé řadě jde o fakt, že zdravotnický pracovník je nadán vyšší mírou erudovanosti v oboru, a vzniká tak mezi ním a pacientem informační asymetrie, co se samotných znalostí o zdravotní péči týče. Není pak třeba zmiňovat, že je to právě zdravotník, kdo disponuje veškerými údaji o pacientovi, včetně zdravotnické dokumentace. Vnímání jisté pacientovy podřízenosti vůči lékaři je dáno také historickými a filozofickými kořeny této problematiky - konkrétně Platónova myšlení. Ten v díle Ústava uvádí, že k rozhodování jsou povoláni ti, kdo mají o věci nejvíce informací a konkrétně uvádí příklad vztahu lékaře a pacienta. Je ale naprosto vyloučeno, aby tento právně naprosto irelevantní názor přetrvával i v 21. století. Po změnách v přístupu, zejména zdravotnických pracovníků samotných, volají i někteří soudobí autoři: "Stále ještě převládají určité zlozvyky, od kterých je třeba, v zájmu prevence právních problémů, se co nejrychleji oprostit tak, aby zdravotnickému zařízení nebo zdravotnickému pracovníkovi nenastaly zcela zbytečné a velmi závažné problémy."[2]  Navíc je třeba mít na paměti, že pacient zpravidla vyhledává pomoc zdravotníka v určité tísnivé situaci, a nachází se tak i v psychologické nevýhodě. Na všechny tyto aspekty musí reagovat platná právní úprava a pacientovi poskytovat adekvátní míru ochrany.

Již bylo řečeno, že povinnost mlčenlivosti dopadá nejvíce na zdravotnické pracovníky. Podle § 55 odstavec 2 písmeno d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu je "každý zdravotnický pracovník povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděl při výkonu svého povolání". Povinnou mlčenlivostí je tedy vázán každý zdravotnický pracovník, nejenom ti, kdo složili lékařský slib! Definici pojmu zdravotnický pracovník nalezneme především v zákoně č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta a v zákoně č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). Tyto dva zákony tedy stanovují okruhy subjektů vázaných povinnou mlčenlivostí na zdravotnické pracovníky a zdravotnické pracovníky, kteří nevykonávají zdravotnické povolání ve smyslu § 55 odstavec 3 zákona č.20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

Zdravotnickým pracovníkem se dle výše zmiňované legislativní úpravy rozumí fyzická osoba, která vykonává zdravotnické povolání lékaře, zubního lékaře nebo farmaceuta. Za výkon povolání lékaře s odbornou způsobilostí se přitom považuje veškerá činnost preventivní, diagnostická, léčebná, rehabilitační a dispenzární pod odborným dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí. Obdobně je zákonem definována i odborná činnost zubního lékaře a farmaceuta.

Zdravotnickým pracovníkem, dle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, je "fyzická osoba, která vykonává zdravotnické povolání podle tohoto zákona a jiným odborným pracovníkem fyzická osoba provádějící činnosti, které nejsou poskytováním zdravotní péče, ale s poskytováním této péče přímo souvisejí." Také zákon o nelékařských povoláních přímo definuje výkon této činnosti: "Za výkon povolání zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka se považuje výkon činností stanovených tímto zákonem a prováděcím právním předpisem, a dále řídící, metodická, koncepční, kontrolní, výzkumná a vzdělávací činnost v příslušném oboru nebo činnost související s poskytováním zdravotní péče.

V nemocničním provozu se ale mohou vyskytnout i další pracovníci, kteří nepracují na základě zákonů č.95/2004 Sb. a č.96/2004 Sb. - například administrativní, techničtí nebo provozní zaměstnanci. Také na ně se vztahuje ustanovení o povinné mlčenlivosti uvedené v § 55 odstavci 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

Vedle "obecné" mlčenlivosti stanovené § 55 zákona o péči o zdraví lidu stanoví právní předpisy i další zvláštní případy povinné mlčenlivosti ve zdravotnictví uložené v širší souvislosti se zdravotní péčí či jejím organizačním zajištěním:[3]

-   dle § 67 odstavce 11 zákona o péči o zdraví lidu jsou mlčenlivostí vázány i osoby získávající způsobilost k výkonu zdravotnického povolání - tedy například medici nebo sestry - žákyně;

-   dle § 67 odstavce 15 písmeno b) a odstavce 16 zákona o péči o zdraví lidu jsou mlčenlivost povinny dodržovat také osoby, které zajišťují zdravotnickou dokumentaci při ukončení činnosti zdravotnického zařízení - například pracovníci úřadu, u něhož bylo dříve zařízení registrováno;

- dle § 5 odstavce 3 zákona č. 285/2002 Sb. (transplantační zákon) jsou mlčenlivostí vázáni též členové etické komise, která posuzuje přípustnost odběru tkání a orgánů od žijícího dárce;

-  dle  § 8 vyhlášky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství, zavazuje mlčenlivost "všechny zúčastněné pracovníky, kteří se dozvěděli určité skutečnosti v souvislosti s umělým přerušením těhotenství;"

- dle § 43 odstavce 2 písmeno i) a § 48 zákona č. 123/2000 Sb. (o zdravotnických prostředcích) jsou mlčenlivostí vázány též osoby provádějící tzv. klinické hodnocení zdravotnických prostředků podle tohoto zákona a také osoby přizvané ke kontrole subjektů, které provádějí klinické hodnocení zdravotnických prostředků nebo tyto prostředky používají při poskytování zdravotnické péče;

-   dle § 3 odstavce 6 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 221/1995 Sb. (o znaleckých komisích) zavazuje mlčenlivost členy ústředních a územních znaleckých komisí, kterým jsou k posouzení předkládány odborné zdravotnické otázky v konkrétních případech;

-    dle § 48 odstavce 3 zákona č. 48/1997 Sb. (o veřejném zdravotním pojištění) jsou mlčenlivostí vázáni členové komisí, které před uzavřením smluv se zdravotními pojišťovnami posuzují ve výběrovém řízení připravenost zdravotnických zařízení k poskytování zdravotní péče.

Mezi subjekty povinné mlčenlivosti "na straně oprávněné" patří především pacienti, ale také jejich osoby blízké a členové domácnosti, jakož i osoby, u nichž sám pacient založil svým souhlasem právo na informace o jeho zdravotním stavu. Do této kategorie ale můžeme zařadit i další fyzické a právnické osoby, které mají nárok na informace o zdravotním stavu na základě výjimky stanovené právním předpisem.[4] O tom více v kapitole 5.- Výjimky z povinné mlčenlivosti ve zdravotnictví.

Mimo práva na ochranu údajů, krytých povinnou mlčenlivostí, a práva na informace o poskytované péči, patří nárok určit osoby, které budou mít právo na informace o zdravotním stavu pacienta a poskytované péči, mezi základní práva pacienta. Naopak pacient je nadán právem poskytování informací o svém zdravotním stavu zcela (nebo pouze pro některé osoby) vyloučit. V praxi nicméně často nastává právně složitá situace, kdy pacient neurčil žádné osoby, které mají právo na informace o jeho zdravotním stavu, a ani jejich podávání nezakázal. Pak podle zákona mohou být informace sdělovány tzv. osobám pacientovi blízkým.[5] Pro osvětlení tohoto pojmu je nutné využít občanský zákoník, který jako osobu blízkou definuje příbuzné v pokolení přímém, manžely, sourozence a další osoby v poměru rodinném či obdobném, které by újmu pacienta právem pociťovaly stejně jako újmu vlastní. V praxi je aplikace dikce zákona o osobě blízké velmi obtížná - například pokud se do nemocnice dostaví osoba, která tvrdí, že je přítelkyní pacienta v bezvědomí a dožaduje se informací o zdravotním stavu pacienta, nemá lékař téměř žádnou možnost jak si takovou informaci ověřit. Právní kancelář České lékařské komory doporučuje v takovém případě vyžadovat od této osoby vykonatelné rozhodnutí soudu, že je osobou blízkou a je oprávněna seznamovat se i bez souhlasu pacienta s informacemi o jeho zdravotním stavu.[6] V praxi se ale většinou postupuje tak, že lékař prozatímně informaci nepodá, a vyčká stabilizace stavu pacienta do takové míry, kdy je schopen o informacích o svém zdravotním stavu samostatně rozhodovat. Česká lékařská komora opakovaně usiluje o odstranění dikce osoby blízké z ustanovení o povinné mlčenlivosti, zatím ale bezúspěšně (byť s příslibem minulého vedení ministerstva zdravotnictví, že v nově chystaném zákoně se již vyskytovat nebude).

Specifické postavení mají nezletilí pacienti, resp. osoby s omezenou způsobilostí k právním úkonům. Práva ohledně nakládání s údaji o zdravotním stavu za ně vykonávají jejich zákonní zástupci, kteří mají ze zákona přístup ke zdravotnické dokumentaci zastupovaného pacienta a mají, až na výjimky, právo udělovat souhlas či nesouhlas ke zpřístupněním těchto údajů třetím osobám.

Za pozornost stojí také postavení pověřených orgánů veřejné moci a pracovníků veřejného i komerčního zdravotního pojištění -  v obou případech může vzniknout nárok na informace o zdravotním stavu pacienta, ale zároveň je zde též zákonem stanovená povinnost dodržet mlčenlivost i o skutečnostech, které se tyto subjekty v souvislosti s výkonem své činnosti dozvěděly. V případě orgánů veřejné moci je ale nárok na informace o zdravotním stavu pacienta zákonem omezen pouze na informace v rámci zákonem stanovené kompetence a v rozsahu nezbytném pro splnění daného úkolu a výkonu svěřené pravomoci.[7] Orgány veřejné moci mají ale specifické postavení oproti ostatním subjektům povinné mlčenlivosti - jsou ze zákona nadřízené jak zdravotníkům, tak i pacientům. Mohou tedy například uplatnit sankci v případě, kdy pacient či zdravotnické zařízení odmítají potřebné údaje sdělit.